Lourdes, 30. červenec 2008

     Lourdes, v české transkripci Lurdy, je město nevelké rozlohou, zato velké svým významem. Zvěsti o uzdravení nemocných povýšily toto městečko na jedno z center křesťanství. Milion osob ročně navštěvuje zdejší katedrálu, jeskyni a popíjí pramenitou vodu s léčivými účinky.
 

Souprava ICE v Drážďanech

Prostranství a katedrála v Lourdes

Kopec nad Luz Saint Saveur

30. červenec 2008

     Luz Saint Saveur je nevelké městečko zakousnuté v údolí řeky. Jednomyslně se rozhodujeme spát v kempu. Musíme se po čtyřiadvacetihodinovém putování vlakem a několika hodinách umýt, zase pořádně najíst a hlavně konečně se příjemně natáhnout. Seznamujeme se s něměckými spolutáborníky. Dovídáme se, že pán jezdí do Pyrenejí již padesát let. V té době jsme ještě netušili, že právě Pyreneje jsou tolik „návykové“.
     Z Luzu St.-Saveur se konečně vydáváme po svých. Třicet stupňů ve stínu, dokonalé bezvětří, slunce hřeje natolik příjemně, že ani UV faktor 35 neposkytuje dostatečnou ochranu před spálením. „Lepší počasí jsme si nemohli přát…,“ jak říká český klasik. Postupujeme především po asfaltkách po značené stezce (značené výhradně mapě – pozn. rozjařené korektury). Noční azyl nám poskytuje příjemný kempík v Gedre.
 
 

Kouzelné uličky v horském Luz St.-Saveur	Další fotka do série "nepovedené západy slunce" :-)	Řeka, kde se chladíme a užíváme idylku oběda
První fotitelný ledovec, kousek od Gédre	Stavba přečerpávací elektrárny, s výzbrojí fy Alstom	Pohled na Gédre ze stanu

31. červenec 2008

     Z Žédr upalujeme druhý den do Gavarnie. Nabíráme výšku, v polohách +/- autobus (kloubový - pozn. korektury) do 1500 m n.m. Terén i stezky nám dosti připomínají Velkou Fatru, kterou jsme zdárně dobyli vloni. Dnešní počasí je mírně nevlídné, je mlha a drobně mrholí, je však celkem teplo – subjektivně řečeno na hraně dlouhých a krátkých kalhot, samotného trička a trička s bundou.
     Jsme tu. Gavarnie. V letáku chodovského klubu důchodců označována jako „centrum Pyrenejí“. V přílišně euforii se při návštěvě tohoto turisticky velmi populárního městečka či vesnice opravdu nenacházíme. Pod diplomatickou formulací předchozí věty se totiž skrývá déšť, zima, vítr. „Horší počasí jsme si nemohli přát…“, jak říká klasik, který je součástí našeho cestovatelského týmu. Čerstvá bageta z místního krámku za 0,9 euro stačí pro oba jako ideální příloha ke gulášové polévce.

1. srpen 2008

     Ráno vstáváme do mokra, zimy a rosy, populární skalní monument je však již mocně zalitý sluníčkem. Rozvážně vstáváme, jdeme koupit bagetu a zjišťujeme, že lokace stanu v kempu není vůbec ideální. Zejména mnohačetné cesty do umývárek za čištěním zubů, toaletou, umytím ešusu po včerejší gulášovce, umytí es-šálku po snídani, to vše způsobuje mastňácký čas odchodu z kempu - téměř v poledne. Jdeme dnes nalehko, máme totiž odpočinkový den…
     Ubíráme se z kempu do Cirque de Gavarnie. Jasno, přes třicet stupňů ve stínu, sucho. Písčitá cesta je koncentrací zástupců lidského rodu srovnatelná s pražským Václavákem. Proto uhýbáme na alternativní cestičku a poklidně jdeme k vodopádu. Poprvé hladíme našimi botkami ledovec. Přesněji řečeno tající ledové krystaly, nazýváme ho proto sněhovec. Stoupáme polem erodovaných kamenů k vodopádu. Tříštící se kapky poskytují turistům již několik desítek metrů od vodopádu blahodárné osvěžení. Majkla vytáčí, jak je možné, že v takovém vedru zde zůstává voda v pevném stavu. Obdivuji sice zapálení Majkla pro svůj obor, urychleně však ženu k plánovenému obídkovému místečku u odlehlého potoka vzniklého táním ledovců.
 
 

Ranní idylka v kempu v Gavarnii	Poprvé se hrabeme v ledovci	Osvěžující ledovcový vodopád v Cirque de Gavarnie
Jak říkali němečtí kamarádi: "Overcrowded!"	Ranní východ Slunce nad Cirque de Gavarnie	Cesta nad Gavarnií směrem na Port de Boucharo

2. srpen 2008

     Čeká nás konečně pořádná dlouhá etapa. Jdeme brzy spát a plánujeme stát před obchodem tak, abychom slyšeli cvaknutí zámku otevírajícího prodavače (event. prodavačky – pozn. korektury, aby se na mne gendristé nezlobili…) Budík zvoní přesně dle plánu, tj. v 5:45. Bohužel to je tak vše, co jde dle plánu. Vycházíme s více než hodinovým zpožděním (optimistický odhad). Manko se stále zvětšuje, od obchodu se vzdalujeme s více než dvouhodinovým časovým deficitem. Stoupáme na louky nad Gavarnií. Sluníčko nás neúprosně prozkušuje z odolnosti a dodržování pitného režimu. Opět je přes třicet stupňů ve stínu, na očích brýle cat. 4 téměř nestačí. Ještě, že mě napadlo koupit litr krabicového džusu, je to báječné osvěžení (značka Cassino, doporučuji!)
     S přibývajícími metry mizí poslední trekaři. V dálce vidíme pouze velmi namakaně vyhlížející skupinku. Za chvíli jsme v údolí sami. Společnost nám dělají už jen krávy a svišti. Ztrácíme cestu. Značení cest se totiž v Pyrenejích příliš nenosí. V navštěvovaných oblastech sem tam nějaký kamenný mužík, občas, opravdu jen velmi zřídka, bílý a červený proužek na kameni, to je tak vše. Proto nejeden zamyšlený trekař, zkoumající kde ho tlačí pohorka či co ukazují hodinky, ocitá se na kozí či jiné stezce. Stejně tak i my… Padá jednomyslné rozhodnutí – cross směr sedlo Port de Boucharo, které vidíme na obzoru. Máme více štěstí než rozumu – ocitáme se zpět na pěšině. Sturmujeme bičováni ostrým sluncem na Port de Bucharo.
     Lehce nás zaráží, že po výrazné cestě, kterou vidíme nad námi na vrstevnici, se pohybuje velké množství lidí. Nepochopitelné…? Zanedlouho přicházíme věci na kloub. Téměř na úrovni Port de Bucharo se nachází obrovské parkoviště. Francouzští turisté se proto vyvezou do více než dvou kilometrů nad mořem čtyřkolovým miláčkem, ujdou pár kroků, zpravidla na Refuge de la Breche de Roland (bývalý název zní Refuge de Saradetts) a zpět. Pěkný „výlet“, napadá nás.
     Port de Bucharo je sedlo na hranici Francie a Španělska. Obdivujeme, že tato hranice je jako jedna z mála opravdu přirozená, díky skalním útvarům je na první pohled patrná. Po chvilce relaxace a vychutnání rozhledu, zpět do francouzské i vpřed do španělské části Pyrenejí, sestupujeme do španělského vnitrozemí.

Pozorujeme tyto markantní rozdíly:

• Ve Šp. je lepší počasí než ve Francii, a to výrazně
• Ve Fr se bez sebemenších problémů domluvím francouzsky. Alespoň několik základních slov anglicky Francouzi také obvykle znají. Ve Šp. většinou neumí ani slovo francouzsky, natož anglicky
• Šp. má mnohem patrnější rozhraní mezi vegetačními pásy. Pásmo lesa končí v přesné přímce, jakožto např. pásmo suti. Ve Francii končí pásmo travin pásmem poházených kamenů v travinách, pak teprve následuje pásmo sutě s občasnou trávou…
• Ve Šp. je za každým druhým kamenem toaletní papír

     Spíme na louce ve výšce 2200 m n. m. Oceňujeme, že v pyrenejských národních parcích je možné legálně přenocovat (Stan smí být postaven od 19 hod večer do 9 hod ráno, nejvýše jednou na jednom místě. Pro každý park je uvedena minimální nadmořská výška, od které je možné takto spát – zpravidla minimálně 2000 nebo 2200 m n.m.) Pasou se kolem nás krávy, příjemné zpestření večera.
     Pro úplnost musím dodat, že zatímco připravuji večeři, Majkl provádí servis spacáku. Rybí konzerva vedle spacáku v dolní části spacáku udělala své… Již se oba těšíme na noci prosycené voňavým rybím olejem a to i v následujících letech.

Údolí mezi Gavarnií a Port de Boucharo (na obzoru)	Ideální odpočinkové skalní vrstvy	Někde tam je Pic du Midi
Pohled na španělskou část z Port de Boucharo	Milá společnost během večeře (očuchává svou kolegyni ve vlastní šťávě)	Tato fotka neprošla jediným filtrem! Takovéto barvičky jsou v Pyrenejích skutečně k zahlédnutí...

3. srpen 2008

     Další dlouhá etapa. Sestupujeme ke kempu Bujaruelo, nabíráme vodu. Procházíme údolím. Vede zde hliněná cesta. Projíždějící řidiči sice kolem nás tolerantně brzdí, avšak přesto si chvílemi připadáme jako dělníci v dole. Chvílemi nám charakter údolí asociuje westernovky a máme pocit, že nás přepadnou indiáni. Že už by sluníčko dělalo své?
     Vcházíme do majestátního údolí Val de Ordessa. Velmi často zpívám písničku folkové kapely Devítka: „Chtěl bych se podívat na Grand Canyon…“ Val de Ordessa nám jej, Grand Canyon nikdy nespatřivším, silně připomínalo. Před námi se ční svislé skalní stěny. Díky erozi se z nich po dlouhá léta odlupující suť pomalu, ale jistě, zasypává údolí a na sedimentech roste les.
     Nemusím zdůrazňovat, že bychom to nebyli my s Majklem, kdybychom neudělali každý den nějakou „blbost“. Takže co to bylo tentokrát? Zhruba v polovině údolí Val de Ordessa se cesty dělí na dvě. Jedna pokračuje údolím, prašná, ale v případě porušení zákazu vjezdu sjízdná autem. Ta druhá, výlučně pro zběhlé trekaře, vede přibližně na hraně lesa a svislých skal. Volíme tu náročnější…
Cca v 21 hod středoevropského letního času se vydáváme po úzké pěšině s kořeny a kameny vstříc svahu. Díky mnoha serpentinám je cesta poměrně dobře schůdná, byť dle mapy svírá úhel přes 30°. Nápisy typu „Now I know, what’s Dantes’ hell“ či „DANGEROUS PATH!“ nás nijak neznepokojují. Neohroženě stoupáme po pěšině výš a výš. Po vysilujícím výstupu, kdy stále před sebou nevidíme kýžené skály a rovinku, Majkl vytahuje GéPéeSku. Údaj o výšce je zcela zdrcující. Vystoupali jsme zhruba třetinu. No dobrá. Tady spát nepůjde snad ani v nejlepším snu. Vytahujeme čelovky. Pokračuje se díky nim o něco lépe. Místy přetínáme suťová pole. Přestože je pěšina bez problémů schůdná, napadá nás oba myšlenka, co by se stalo, kdybychom udělali pouhý jeden krok o 15 cm vedle. Občas je asi lepší nepřemýšlet…
     V dolní části svahu se objevuje velmi výrazný svit. Pohybuje se proklatě rychle. Jednomyslně nás napadá, že za námi vyrazila Horská služba či Správa národního parku. Ano, má stanoviště na dohled tomuto stoupání a svit čelovek nás prozrazuje na nebezpečně velkou vzdálenost. Přemýšlíme, zda je regulována hodina, do které je nutné ukončit chůzi po parku. O ničem takovém nevíme. Světlo se zjevně blíží. Zrychlujeme krok.
     Je 22:28 SELČ. Přicházíme k přístřešku!!! Shazujeme batohy. Spí už zde dva španělští turisté, ale vejdeme se. Usínáme na pokraji vyčerpání, mě bolí achilovky, Majka celé tělo. Ležíme s blaženým pocitem, že nastoupání 1000 metrů nám trvalo ani ne hoďku a půl hrubého času. Konečně se za dnešní výkon nemusíme stydět. Ráno přes 1000 metrů dolů, večer 1000 nahoru a vzdálenost přes 20 km.
 

Cesta GR (i se značením) skrz Val de Ordessa	Začátek údolí Val de Ordessa	Typický pohled na Val de Ordessa
Druhý odpočikový den, zbytek Val de Ordessa	Konec Val de Ordessa :-)	Helikoptéra startuje u Refugio de Góriz

4. srpen 2008

     Budíme se totálně zlámaní. Vstáváme nebývale rychle, touha natáhnout si nohy nás promptně vyhání z elegantního, avšak malého, přístřešku. Stále cítím achilovky… Pokračujeme údolím na východ, naším dalším útočištěm plánujeme Refugio de Góriz. Pěšina se mírně svažuje, což zejména já silně kvituji. Obídek dáváme u potoka nedaleko konce údolí Val de Ordessa. Nejdeme k turisticky lukrativnímu vodopádu, ale užíváme si klidu a pohody zcela nevýznamného vodního zdroje. Nevýznamného objemem vody, avšak významným pro nás. Po včerejším nočním výstupu pereme trička a smýváme zbytky potu. Majkl opět neplánovaně impregnuje většinu svých oděvů olejem z rybiček, tentokráte včetně batohu. Dnes nikam nespěcháme, refugio je již na dohled, náš rastplatz opouštíme skoro po třech hodinách.
     Stoupáme příjemnou vydupanou pěšinou k Refugio de Góriz. Obdivujeme zdejší žluté květinky, které potkáváme ve španělské části Pyrenejí pravidelně. U Refugio de Góriz stavíme stan na louce k tomu určené. Přespání je gratis, opět tady platí známé pyrenejské pravidlo, že stan smí stát od večera do rána. Výhodou je přítomnost pramene, možnost popovídání se spolunocležníky, možnost uložení věcí do zamykacích skříněk (poplatek na den tuším 3 eura). A v neposlední řadě též možnost nakoupit něco k snědku. Pravda, zdejší ceny jsou vskutku vysokohorské, ale je to způsobeno tím, že zásobování kompletně obstarává vrtulník. Tento dopravní prostředek je jedinou možností, jak se dostat k chatě jinak než po svých. Jelikož se „Gorotka“ právě přistavovala, dokonce vozil i beton. Vlastně zdejší helikoptéra je nedílnou součástí zdejšího koloritu. Přistávací manévr je nevyslovenou výzvou pro shromáždění všech přítomných. Pilot totiž předvádí kousky jak z akčního thrilleru. Heliport se nachází těsně vedle chaty, proto zůstat stát ve vzduchu během přivazování břemene musí být obzvláště náročné. Zajímavé bylo, že heli přilétala zdánlivě stochasticky. Někdy ráno, jindy večer, někdy přiletěla a po chvilince odletěla, jindy pendlovala mezi chatou a skladem stavebního materiálu. Proto chápu, že Češi, kteří si postavili stan v zóně vyhrazené nápadnými cedulemi pro přistávání a vzlet vrtulníku (píší o tom v „konkurenčním“ :-) cestopise), museli být značně překvapeni. <pokračování v druhé části>