Vítejte na stránkách Cancák aneb Fotoblog Petra Nováka!

"Paneuropa tour"

aneb

Pyreneje 2008

Otevřít první část - Máte zobrazenu druhou část

Vrcholová oblast Pyrenjí

aneb

Chata Refugio de Góriz -> Monte Perdido (3355 m n.m.) -> Breche de Roland ->

-> Refuge de la Breche de Roland -> Port de Bucharo -> Gavarnie (-> Luz St.-Saveur)


5. srpen 2008

     Perďák, Perďas, Perdido, Perdy, tak jsme hovorově označovali pražštinou nejvyšší bod naší pyrenejské mise. Monte Perdido, jak zní španělský název, nebo Mont Perdu, v jazyce Balzakově, je třetí nejvyšší horou Pyrenejí. Měří 3355 metrů nad mořskou hladinou, je tedy o necelých 50 metrů nižší než nejvyšší hora, Pico de Aneto.
     Na něj! Odhodlaně razíme z Refugia de Góriz, „základního tábora“. Bagáž necháváme ve skřínce, konečně jdeme opět nalehko – druhý „odpočinkový“ den. Značení se zde vůbec nevede. Jdeme do kopce, tam, kde je tráva nejvíc vyšlapaná a případné skalky (typicky cca 2-4 metry vysoké) nejvíce oklouzané a vyleštěné. Po chvíli přicházíme na suťové pole. Cesta je stále „na pohodu“, zkrátka zatím to vše vypadá jako typický cimrmanovský „odpolední výlet do Průhonic“. Kolem nás jen kámen, nevidíme žádný náznak života. Řídíme se zásadou „rychle a zběsile“, proto bezhlavě krosíme ledovec. Nejsme sice první, ale tudy správná cesta nepovede. No nevadí. Vylézáme na skalku, rozhlížíme se a traverzujeme sousední ledovec. Podotýkám, že v Pyrenejích nemáme mačky ani cepíny. Máme však trekové hole, které jsou neocenitelným pomocníkem. Dostáváme se na frekventovanou pěšinu, přesněji řečeno vydupanou klikatící se čáru v sutinách. Naši ledovcovou avantýru bereme jako akční zakufrování, naše pocity bohužel nesdílí skupinka, která nás následovala. Lezecké úseky složitosti I – II, několikametrové skalky, často smáčené vodou z tajícího ledovce na nás čekají každých zhruba 100 metrů.
     Přicházíme k ledovcovému jezírku. Nádherná namodralá voda láká k vykoupání. Vybavuje se nám ale známé přísloví tradované po generace: „Nelez do vody, kde se nachází v rovnovážném stavu kapalné a pevné skupenství“ Varování jsme uposlechli. Stoupáme dál a výš. U jezírka začíná úsek zvaný Eskupidiera, dle průvodce nejnebezpečnější část výstupu. Ihned chápeme proč. Eskupidiera je suťové pole, velmi „aktivní“. Každý dotek země botou způsobuje uvolnění do pohybu půlmetrové až občas několikametrové plotny. Boříme se ve skalní drti občas až po okraj pohorek, paráda. Ale jde to. Hrabat se Eskupidierou je sice opravdu dřina, ale já osobně úsek nepovažuji za extrémně nebezpečný.
     Vrchol Monte Perdida je zahalen všudypřítomným ledovcem. V letním období je prakticky všude led roztátý, chodíme tedy po sněhových plotnách. Vrcholová fotka s GéPéeSkou je nutností, stejně jako skupinovka. Značně nás znepokojuje rozdíl sedmi výškových metrů mezi výškou udávanou v mapě a tou, co ukazuje Garmin. Obědváme. Opět mazací sýr s chlebem a bagetkou.
     Vracíme se dolů, do „základního tábora“. Cesta ubíhá lépe, než jsme předpokládali. Postupujeme spolu s Angličanem, který přijel do Pyrenejí na motorce a dnešní výlet spočíval v projití Val de Ordessa, nahoru na Monte Perdido a opět hupky šupky zpátky ke svému stroji přes celé údolí. Borec. A jdeme též se čtyřčlennou skupinkou a psem. Urostlý vlčák, špičkově vycvičený, zjevně zvyklý pohybovat se v horách, nám dodává patřičného klidu. Eskupidiera, sníh, pár skalek, ušlapané sutiny, zase skalka, ušlapané sutiny, proklatě oklouzaná asi čtyřmetrová skalka, sníh, sutiny, sníh, sutiny, pár skalčiček, pěšinka v trávě. Jsme opět v „základním táboře“, Refugio de Góriz. To bylo hodně ve zkratce, převýšení tam je přes výškový kilometr. Provádíme transfer věcí ze skřínky zpět na náš stan-platz, opět stavíme stan, večeříme a vychutnáváme večer. Majkl nervózně sleduje mraky a avizuje příchod bouřky, cca za 4 hodiny. Po chvíli již utahuji všechny úpony stanu, bezvětří se mění snad v uragán, blesky nebleskají, ale svítí. Vítr si s Pinguinem Orion 140, dle výrobce extreme řada, pohrává jak s listem papíru, duralové tyče se ohýbají jak stébla trávy, špička stanu se stěhuje po větru zhruba o půl metru. Je to poprvé, co nás v Pyrenejích potkává opravdu nepříjemné počasí, nepočítám-li několik dní veder nad třicet stupňů Celsia a velmi silného Slunce. Pravda, Gavarnijská rána byla pekelně chladná a vlhká, ale nefoukal vítr. Teď je vítr a k tomu teplo, zvláštní kombinace. O klidném usínání nemůže být ani řeč. Několik stanů v okolí nezvládá nápory vzduchu.
 
 

Pyrenées - Val de Ordessa
Pyrenées - Val de Ordessa
Kamenný mužík coby značení cest
Kamenný mužík coby značení cest
Ledovcový potůček na nekonečném stoupání
Ledovcový potůček na nekonečném stoupání
Eskupidiera - označovaná jako nejnebezpečnější část
Eskupidiera - označovaná jako nejnebezpečnější část
Eskupidiera - pohled shora a ledovcové jezírko
Eskupidiera - pohled shora a ledovcové jezírko
To nejhorší je už za námi, pohled na vrcholek
To nejhorší je už za námi, pohled na vrcholek
Zatím ještě pod vrcholkem, ale výhledy jsou úžasné
Zatím ještě pod vrcholkem, ale výhledy jsou úžasné
Pohled z Monte Perdida na sousední vrcholy
Pohled z Monte Perdida na sousední vrcholy
Val de Ordessa z téměř dvoukilometrového nadhledu
Val de Ordessa z téměř dvoukilometrového nadhledu
Tam někde je Pico de Aneto
Tam někde je Pico de Aneto
Monte Perdido (3355 m n.m.) dobyto! :-)
Monte Perdido (3355 m n.m.) dobyto! :-)
Výška dle mapy a GPS falíruje o 7 metrů :-(
Výška dle mapy a GPS falíruje o 7 metrů :-(
Ale to že jsme byli nad tři tisíce je zde bílé na modrém! :-)

6. srpen 2008

     Ráno máme hodně naspěch. Čeká nás nejnáročnější den expedice. Přechod z Refugio de Góriz zpět do Francie. Putujeme travnatým údolím lemovaným skálami. Příjemná treková pěšina. Na značení se zde příliš nehraje. V mapě je značena cesta, ale v terénu je v náročnějších úsecích sem tam kamenný mužík, většinou ale není značena vůbec. Připadáme si jako průzkumná četa. Máme postupovat vpřed údolím, kudy přesně? Je na nás. Po několika kilometrech končí tráva, jdeme po jemné suti. Chůze velice příjemná, pohodička. Dokonce už jsme se asimilovali do zdejší oblasti, ani polední slunce pro nás již nepředstavuje větší problém. Během obídku jsme doslova obklíčeni kamzíky, sem tam něco vylézá a zalézá do nor. Údajně se v Pyrenejích zřídka vyskytují též medvědi, my jsme však, naštěstí, žádného nezahlédli. Po gulášovce se dopujeme vodním roztokem glukózy a stoupáme směr Breche de Roland. Chůze po skále probíhá bez větších problémů, občas mírně kufrujeme z důvodu malého počtu kamenných mužíků a natolik malé velikosti, že je občas navzájem zaměňujeme s povalujícími se kameny. Sem tam jdeme po ledovci, je to pohodlnější než po skalách. Sturmujeme ve velmi příkrém suťovém poli, které je celé v pohybu. Stoupám na půlmetrový balvan, který se dává do briskního letu do údolí. Už jsme natolik vycepováni, že nevěříme ničemu a bez mrknutí oka pokračujeme dál. Právě jsem uvedl do pohybu kamennou plotnu o rozměrech odhadem 3x7 metrů, zajímavý pohled. Stoupáme až na hranu onoho suťového pole a svislých stěn. Postupujeme krůček za krůčkem po skalní římse. Asi 10 cm široká římsa je doslova naším životodárným předmětem. V obzvláště nepříjemných místech je instalován řetěz. Jeden chybný krok a … Fouká vítr, poryvy moc jistoty nepřidávají. Na zádech přes 20 kg. Popraskávání v zádovém systému batohu Treksport Tatran 70 mi taktéž příliš kuráže nedodává. Vítr začíná být velice nepříjemný, navíc je čím dál více nestálý. Téměř nekonečných 400 metrů balancování je konečně za námi!
   Ocitáme se na Breche de Roland. Soutěsce mezi dvěma svislými vysokými velmi úzkými skalními stěnami. Tyto skalní masivy jsou přirozenou hranicí mezi Francií a Španělskem. A Breche de Roland je přirozeným hraničním průsmykem. Zastavujeme na pokraji euforie, údivu, pokory. Před námi je zamračená, studená a vlhká Francie. Za námi slunné, teplé a suché Španělsko. Po chvilce němého zírání vytahuji foťák. Dělám to tentokrát jen z povinnosti. Vím, že tohle fotit neumím. Mačkám spoušť všude kolem sebe. Chvílemi se velmi snažím. Marně. Nezachytil jsem ani 1 % z toho, co jsme v tomto magickém, pověstí o Rollandovi opředeném, místě viděli.
     Sestupujeme dolů, do mraků. Ledovec tvořený sněhem už je pro nás rutinní klasikou. V cestě nám stojí asi dvoumetrová skalka. Mokrá od tajícího sněhu. Majkl mi dává nevinnou otázku: „Co si myslíš o tom, že bych prvně sesunul bágl a pak to sešel jakoby po zadku?“. „Já nevim,“ kuse odpovídám. „Hele Majkle! Tady vede ideální cesta!“ radostně kvituji prošlapanou objízdnou pěšinku sněhem. „Dó prrrdddeeeleee….!!!!“ To nebyla nadávka, to bylo procítěné lítostivé sdělení z nitra duše. Trocha fyziky. Pevné těleso, jímž se dá Majklův batoh, který zrovna sesunul, aproximovat, má až tři osy otáčení. Majkl využívá všechny tři, neřízená střela jménem batoh se střemhlav řítí do údolí. Odlétají papíry, obaly, bomba Campingaz je jak raketa. Naštěstí se všechny předměty dříve či později zastavují. Majkl se vydává s apokalyptickým výrazem směr batoh, mou pomoc hrdinně odmítá. Ukazuje se, že batoh přežil let a koulení sudů bez ztráty květinky. Jediné, co nepřežilo, byla igelitka s odpadky. Odtud ty obaly a Campingaz bomba. Úklid ledovce do původního stavu chvíli trvá… Lijeme do sebe další roztok glukopur, únava se zkrátka již projevuje.
     Na chatě Refuge de la Breche de Roland, zastarale nazývaná Refuge de Sarradets, dočepováváme vodu a sestupujeme na Port de Boucharo. Majkl je nadšen, že procházíme mrakem, který jsme si navíc před chvilkou shora prohlédli. U mne však pochopení nenachází. Zhruba po hodině se nacházíme na Port de Boucharo, sedlu, kterým jsme procházeli před týdnem. Vzpomínáme, jaké příjemné počasí nás před týdnem vítalo. Slunko se sklánělo k obzoru, pofukoval větřík, zkrátka ideální trekovina. Nyní fučí, jelikož se nacházíme v mracích, kondenzují na nás kapičky vody, je zima.
Dáváme plánovací brífink. Naneštěstí oba mírně prochládáme, díky větru a chladu se mi opět ozývá Achilles (ustálené označení v naší skupince pro největší šlachu v lidském těle – pozn. aut.) Je jasné, že musíme co nejvíce do závětří. Sestupujeme z francouzsko-španělské hranice směrem do španělského vnitrozemí. Ve chvíli, kdy jsme asi 150 metrů pod sedlem, usuzujeme, že lepší už to nebude… Hledáme místo pro stan, nacházíme docela slušné v bezprostřední blízkosti vyschlého kamenitého řečiště.
     Stavba stanu naráží na zcela zásadní problém. Jak položit podlážku na zem? Svádíme hrátky s proklatě silným větrem, Majkl tvrdí, že fouká zhruba 15 - 20 m.s-1, já bych se nebál vyslovit hodnotu 25 m.s-1. To už by v Česku vydávala Horská služba zákazy. Začínáme budovat zcela nezbytnou ohrádku. Aniž bychom to zamýšleli, ukazuje se, jak šťastnou ruku jsme při výběru lokace nocležny měli – vyschlé koryto poskytuje kameny všech možných velikostí i tvarů. Majkl vycepovaný armádou kmitá a buduje. Po chvíli již jsme schopni, byť s vypětím všech sil, stan postavit. Já se během stavby psychicky hroutím a přemýšlím, zda nás počasí o stan připraví, Majkl je v sedmém nebi. Pozoruje vichr a nadšeně hlásí: „To je tzv. bóra… Čerstvý vítr z hor… Nastává zejména u pobřežních hor… Tamhle nad tím kopcem je masa studeného vzduchu“. „Majkle!!!“, přerušuji zajímavé vyprávění, „cvakni tam prosím tě to tropiko!“. „A ten studený vzduch shora proudí dolů, kde je teplý vzduch…“, pokračuje zapálený meteorolog. „Snad se ty vzduchové masy promíchaj a bude klid…“, konstatuji s jednou rukou zapichující kolík, druhou rukou držící stan a nohou pošťouchávající ohrádku. Po zalehnutí se charakter větru mírně mění. Samozřejmě, že přírodní a Murphyho zákony tytéž jsou, takže co chvilku jsme bičováni silnými vzdušnými poryvy. Kritické exponované provazy jsem zajistil kameny, díky nim vydržely všechny nápory. To, že jeden z dílů ALU tyče nárazy větru nepřežil a v místě napojení na další díl dural prasknul, jsem zjistil naštěstí až zpětně.
 
 

Na začátku údolí je pohodlná travička
Na začátku údolí je pohodlná travička
Napadá Vás, k čemu slouží tento předmět ?!?
Napadá Vás, k čemu slouží tento předmět ?!?
My tipujeme, že se jedná o zbytek srážkoměru, ale nevíme. Napadá-li Vás něco, dejte nám pls vědět :-)
Během oběda nám dělali společnost kamzíci
Během oběda nám dělali společnost kamzíci
Jezero
"Jezero"
Pohled z Breche de Roland zpět do Španělska
Pohled z Breche de Roland zpět do Španělska
Pohled z Breche de Roland do Francie
Pohled z Breche de Roland do Francie
Majkl loví batoh. POZN: Dost zoomováno! :-)
Majkl loví batoh. POZN: Dost zoomováno! :-)
Opět francouzská část Pyrenejí z Breche de Roland, tentokrát s trochou zoomu
Opět francouzská část Pyrenejí z Breche de Roland, tentokrát s trochou zoomu
V mraku zahalená legendární soutěska Breche de Roland. Foceno od Refuge de la Breche de Roland
V mraku zahalená legendární soutěska Breche de Roland. Foceno od Refuge de la Breche de Roland

7. srpen 2008

     Přichází poslední pyrenejský den. Budíme se, připraveni na nejhorší… Vstáváme. Ukazuje se, že je teplota kolem 10 °C, tedy relativně zima. Pofukuje ale pouze mírně, to je milé překvapení. Jdeme zpět na Port de Boucharo, španělsko-francouzskou hranici. Musíme vystoupat zhruba 150 metrů, ty co jsme včera sešli. Promptně volíme cestu nejmenšího odporu, tedy asfaltku do Gavarnie. Zprvu potkáváme davy turistů, my v kapucích, čelenkách a šusťákách vypadáme jako naprostí exoti. Navíc jdeme „proti proudu“. Asi po 700 metrech přicházíme na zmiňované megaparkoviště. Prohlížíme vozový park, Renaulty a Citroeny drtivě kralují. A naprostá většina aut je vyšších než je standard. Nový Passat vypadá vedle 4x4 Kangooa jako zpláclá dětská hračička.
Jdeme po silnici vedoucí mezi Gavarnií a parkovištěm. Aut moc nepotkáváme, všichni už jsou nahoře. Silnice zde patří opravdu všem. Platí zde pravidlo většího, takže stádo ovcí či krav má prostě přednost.
     Asfalt nás po několika kilometrech značně nudí, volíme proto zkratku. Procházíme stádem krav, stádem ovcí, zdoláváme první ohradník, druhý ohradník – tentokrát elektrický, další stádo krav, třetí ohradník. Výstižně řečeno: zkratka byla delší, ale zato náročnější. A to se vyplatí! No nevadí, aspoň si opět prohlížíme „centrum Pyrenejí“ - Gavarnii.
     Jsme již totálně hladoví, od rána jsme nejedli. Asi ve 14 hod konečně dorážíme k místnímu krámku. Kupujeme oblíbený pomerančový džus, bagety, jogurty, tavený sýr Veselá kráva (tam se to samozřejmě jmenuje Vache a ne Kráva – pozn. aut.). Majkl bere krámek doslova útokem, kupuje baterky do čelovky, ubrousky atd.
Plánujeme spát v Luz St. Saveur, stejně jako první den. Hledáme ideální hitch-hike-platz a vytváříme tabulku. Myslím, že ve Francii je možné stopovat jedině s tabulkou. A jelikož jsme měli pocit, že úspěch je přímo či dokonce exponenciálně úměrný čitelnosti nápisu, dávám si opravdu záležet. Super ostrý nápis, na mne i celkem úhledné písmo. Majkl prudí, že mi to trvá, po pár neúspěšných připomínkách, aby si vzpomněl na pravidlo o čitelnosti nápisu, podléhám, končíme přípravy a začínáme stopovat. První auto! To není špatný výsledek, asi 3 vteřiny stopu. Nasedáme do stříbrného Citroenu, dieselu. Je zrovna neděle, lidé se vrací z hor, takže jedeme rychlostí zhruba 50 km/h v koloně. Asi za půl hoďky jsme v Luzu na náměstíčku, opět jdeme do informací, opět jdeme do našeho milého kempu, opět stavíme stan. Bohužel tentokrát již nemáme společnost, naši vestfálští kamarádi už jsou fuč… Pereme jak o život, vracíme se totiž do civilizace…

8. srpen 2008

     Úplně poslední pyrenejský den. Vstáváme, jdeme na autobus. Vezeme se do Lourd. Kde jsme naši pyrenejsou epizodu začali, tam ji také končíme. Lourdské nádraží, vlak SNCF. Bylo to fajn…
 
 

Stále ještě 8.srpen 2008

Česko-francouzská mise v ohrožení

Skandál celosvětového formátu se odehrál na trase Toulouse – Narbonne. Česká expedice dorazila vlakem Corrail z Lourdes. Na nádraží v Toulouse hodlala přestoupit na vlak TGV, záměr však nebyl uskutečněn. Náš jihofrancouzský reportér se ptá přímo mluvčího expedice pro románský revír Petra Nováka: „Pane Nováku, můžete nám říci, proč jste neopustili Toulouse plánovaným vlakem?“ „Vlaky TGV mají povinnou rezervaci míst. Místenky jsme z časových důvodů v Lurdech ani zde v Toulouse nestihli zakoupit. Pokračování mise je proto v ohrožení!“ „Zvažovali jste alternativní plán?“, ptá se exkluzivně náš reportér. „Ano. Jet do Marseille, dalšího bodu transferu následujícím vlakem. Ani tato možnost však není možná, jelikož všechny vlaky jsou dnes plné. Zvolili jsme proto možnost několikahodinové prohlídky Toulouse a následně přesun do Narbonne, města zhruba na půli cesty, nedaleko moře. Po přespání plánujeme pokračovat v cestě do dějiště seriálu Četník ze Saint-Tropez, při neúspěchu stopu však pobudeme v St. Raffael“ Děkujeme za rozhovor.
 

 
 
11.srpen 2008

Dva čeští homeless v Zürichu

Skandál mezinárodního formátu mohla způsobit finišující mise dvou českých nadšenců. Jako místo pro nocleh předposlední den výletu si vybrali centrum města Zürich. Naši reportéři, jako jediní, byli u toho.
Dvojice mladíků dorazila do Zürichu velice neobvyklým způsobem. Noční vlak z Bernu způsobil, že se stali posledními návštěvníky zdejšího nádraží před nočním uzavřením. Po krátké procházce oba delikventi strávili noc na nově vybudovaných lavičkách před dominantou města. Po dvouhodinovém spánku se dvojice přesunula na další lavičky, breitling repliky hodinek kde již pouze hodinovým spánkem přebivakovala zbytek noci. „Rozumim jen cesky“ notuje si povedená skupinka.
 Po probuzení se všichni dva členové expedice odebrali do pekárny, kde již jako spořádaní lidé zkonzumovali čerstvou houstičku a usrkávají Espreso. Pouze noviny, pro Švýcary typické, chybí.
 

 



 

Závěr aneb Zhodnocení & vysvětlení

     Jenom tak sedím u notebooku a píšu. Nevím pro koho. Pro sebe a Majkla? Pro kamarády? Pro někoho kdo se do Pyrenejí chystá a rád by se něco dozvědět? Nebo pro někoho jiného…??? Opravdu nevím. Každá skupina chce číst něco úplně jiného. Snažil jsem se proto při psaní zohlednit všechny tyto cílové skupiny. Díky tomu i mne samotného 10 wordových stran značně znepokojuje, to lze klasifikovat jako vyšinutí z požadovaného rozsahu :-D. Jestli jste dočetli cestopis celý až sem, byl bych moc rád, kdybyste mi napsali... Rád bych měl zpětnou vazbu a slyšel, co se líbí a co méně… Tak to bylo to „vysvětlení“.

     A zhodnocení? Pyreneje byly opravdu výjimečným výletem. Volba drahého vlaku se ukázala jako báječná z toho důvodu, že jsme poznávali mentalitu a přístup obyvatel i zemí v nejrůznějších situacích. Zažili jsme báječných deset dní ve výjimečných horách, sáhli si na dno i vychutnávali pocity vítězství a opojení. Čelili bouřce a zimě, pekli se na slunci. Zkusili trochu hladu i ládování se voňavoučkou čerstvou bagetou. Pohádali se při vaření špaget i táhli, a hodně pevně, za jeden provaz. Hrabali se v ledovci, koupali v řece, lezli po skále, jedli na rozpálené louce. Kde jinde prožít takové protiklady?
     Na závěr akce tři dny regenerační pohodičky ve slané vodě. A Švýcarsko? Jak jsme ho mohli za jednu noc poznat, je to země, která si žádá další sondáž. Což takhle cyklopuťák část Švýcarska & část Rakouska na kole v létě nula devět? Kdo se hlásí? ;-)?:-D


 



 

Otevřít první část - Nacházíte se na druhé (tj. poslední) části cestopisu

 

(c) Petr Novák, léto 2008
p.novak1@seznam.cz
 
  Valid HTML 4.01 Transitional