"Paneuropa tour"
aneb
Pyreneje 2008
Otevřít
první část - Máte zobrazenu druhou část
Vrcholová oblast Pyrenjí
aneb
Chata Refugio de Góriz -> Monte Perdido
(3355 m n.m.) -> Breche de Roland ->
-> Refuge de la Breche de Roland ->
Port de Bucharo -> Gavarnie (-> Luz St.-Saveur)
5. srpen 2008
Perďák, Perďas, Perdido, Perdy, tak jsme hovorově
označovali pražštinou nejvyšší bod naší pyrenejské mise. Monte Perdido,
jak zní španělský název, nebo Mont Perdu, v jazyce Balzakově, je třetí
nejvyšší horou Pyrenejí. Měří 3355 metrů nad mořskou hladinou, je tedy
o necelých 50 metrů nižší než nejvyšší hora, Pico de Aneto.
Na něj! Odhodlaně razíme z Refugia de Góriz,
„základního tábora“. Bagáž necháváme ve skřínce, konečně jdeme opět nalehko
– druhý „odpočinkový“ den. Značení se zde vůbec nevede. Jdeme do kopce,
tam, kde je tráva nejvíc vyšlapaná a případné skalky (typicky cca 2-4 metry
vysoké) nejvíce oklouzané a vyleštěné. Po chvíli přicházíme na suťové pole.
Cesta je stále „na pohodu“, zkrátka zatím to vše vypadá jako typický cimrmanovský
„odpolední výlet do Průhonic“. Kolem nás jen kámen, nevidíme žádný náznak
života. Řídíme se zásadou „rychle a zběsile“, proto bezhlavě krosíme ledovec.
Nejsme sice první, ale tudy správná cesta nepovede. No nevadí. Vylézáme
na skalku, rozhlížíme se a traverzujeme sousední ledovec. Podotýkám, že
v Pyrenejích nemáme mačky ani cepíny. Máme však trekové hole, které jsou
neocenitelným pomocníkem. Dostáváme se na frekventovanou pěšinu, přesněji
řečeno vydupanou klikatící se čáru v sutinách. Naši ledovcovou avantýru
bereme jako akční zakufrování, naše pocity bohužel nesdílí skupinka, která
nás následovala. Lezecké úseky složitosti I – II, několikametrové skalky,
často smáčené vodou z tajícího ledovce na nás čekají každých zhruba 100
metrů.
Přicházíme k ledovcovému jezírku. Nádherná
namodralá voda láká k vykoupání. Vybavuje se nám ale známé přísloví tradované
po generace: „Nelez do vody, kde se nachází v rovnovážném stavu kapalné
a pevné skupenství“ Varování jsme uposlechli. Stoupáme dál a výš. U jezírka
začíná úsek zvaný Eskupidiera, dle průvodce nejnebezpečnější část výstupu.
Ihned chápeme proč. Eskupidiera je suťové pole, velmi „aktivní“. Každý
dotek země botou způsobuje uvolnění do pohybu půlmetrové až občas několikametrové
plotny. Boříme se ve skalní drti občas až po okraj pohorek, paráda. Ale
jde to. Hrabat se Eskupidierou je sice opravdu dřina, ale já osobně úsek
nepovažuji za extrémně nebezpečný.
Vrchol Monte Perdida je zahalen všudypřítomným
ledovcem. V letním období je prakticky všude led roztátý, chodíme tedy
po sněhových plotnách. Vrcholová fotka s GéPéeSkou je nutností, stejně
jako skupinovka. Značně nás znepokojuje rozdíl sedmi výškových metrů mezi
výškou udávanou v mapě a tou, co ukazuje Garmin. Obědváme. Opět mazací
sýr s chlebem a bagetkou.
Vracíme se dolů, do „základního tábora“. Cesta
ubíhá lépe, než jsme předpokládali. Postupujeme spolu s Angličanem, který
přijel do Pyrenejí na motorce a dnešní výlet spočíval v projití Val de
Ordessa, nahoru na Monte Perdido a opět hupky šupky zpátky ke svému stroji
přes celé údolí. Borec. A jdeme též se čtyřčlennou skupinkou a psem. Urostlý
vlčák, špičkově vycvičený, zjevně zvyklý pohybovat se v horách, nám dodává
patřičného klidu. Eskupidiera, sníh, pár skalek, ušlapané sutiny, zase
skalka, ušlapané sutiny, proklatě oklouzaná asi čtyřmetrová skalka, sníh,
sutiny, sníh, sutiny, pár skalčiček, pěšinka v trávě. Jsme opět v „základním
táboře“, Refugio de Góriz. To bylo hodně ve zkratce, převýšení tam je přes
výškový kilometr. Provádíme transfer věcí ze skřínky zpět na náš stan-platz,
opět stavíme stan, večeříme a vychutnáváme večer. Majkl nervózně sleduje
mraky a avizuje příchod bouřky, cca za 4 hodiny. Po chvíli již utahuji
všechny úpony stanu, bezvětří se mění snad v uragán, blesky nebleskají,
ale svítí. Vítr si s Pinguinem Orion 140, dle výrobce extreme řada, pohrává
jak s listem papíru, duralové tyče se ohýbají jak stébla trávy, špička
stanu se stěhuje po větru zhruba o půl metru. Je to poprvé, co nás v Pyrenejích
potkává opravdu nepříjemné počasí, nepočítám-li několik dní veder nad třicet
stupňů Celsia a velmi silného Slunce. Pravda, Gavarnijská rána byla pekelně
chladná a vlhká, ale nefoukal vítr. Teď je vítr a k tomu teplo, zvláštní
kombinace. O klidném usínání nemůže být ani řeč. Několik stanů v okolí
nezvládá nápory vzduchu.
Pyrenées - Val de Ordessa
|
Kamenný mužík coby značení cest
|
Ledovcový potůček na nekonečném stoupání
|
Eskupidiera - označovaná jako nejnebezpečnější část
|
Eskupidiera - pohled shora a ledovcové jezírko
|
To nejhorší je už za námi, pohled na vrcholek
|
Zatím ještě pod vrcholkem, ale výhledy jsou úžasné
|
Pohled z Monte Perdida na sousední vrcholy
|
Val de Ordessa z téměř dvoukilometrového nadhledu
|
Tam někde je Pico de Aneto
|
Monte Perdido (3355 m n.m.) dobyto! :-)
|
Výška dle mapy a GPS falíruje o 7 metrů :-(
Ale to že jsme byli nad tři tisíce je zde bílé na modrém!
:-)
|
6. srpen 2008
Ráno máme hodně naspěch. Čeká nás nejnáročnější
den expedice. Přechod z Refugio de Góriz zpět do Francie. Putujeme travnatým
údolím lemovaným skálami. Příjemná treková pěšina. Na značení se zde příliš
nehraje. V mapě je značena cesta, ale v terénu je v náročnějších úsecích
sem tam kamenný mužík, většinou ale není značena vůbec. Připadáme si jako
průzkumná četa. Máme postupovat vpřed údolím, kudy přesně? Je na nás. Po
několika kilometrech končí tráva, jdeme po jemné suti. Chůze velice příjemná,
pohodička. Dokonce už jsme se asimilovali do zdejší oblasti, ani polední
slunce pro nás již nepředstavuje větší problém. Během obídku jsme doslova
obklíčeni kamzíky, sem tam něco vylézá a zalézá do nor. Údajně se v Pyrenejích
zřídka vyskytují též medvědi, my jsme však, naštěstí, žádného nezahlédli.
Po gulášovce se dopujeme vodním roztokem glukózy a stoupáme směr Breche
de Roland. Chůze po skále probíhá bez větších problémů, občas mírně kufrujeme
z důvodu malého počtu kamenných mužíků a natolik malé velikosti, že je
občas navzájem zaměňujeme s povalujícími se kameny. Sem tam jdeme po ledovci,
je to pohodlnější než po skalách. Sturmujeme ve velmi příkrém suťovém poli,
které je celé v pohybu. Stoupám na půlmetrový balvan, který se dává do
briskního letu do údolí. Už jsme natolik vycepováni, že nevěříme ničemu
a bez mrknutí oka pokračujeme dál. Právě jsem uvedl do pohybu kamennou
plotnu o rozměrech odhadem 3x7 metrů, zajímavý pohled. Stoupáme až na hranu
onoho suťového pole a svislých stěn. Postupujeme krůček za krůčkem po skalní
římse. Asi 10 cm široká římsa je doslova naším životodárným předmětem.
V obzvláště nepříjemných místech je instalován řetěz. Jeden chybný krok
a … Fouká vítr, poryvy moc jistoty nepřidávají. Na zádech přes 20 kg. Popraskávání
v zádovém systému batohu Treksport Tatran 70 mi taktéž příliš kuráže nedodává.
Vítr začíná být velice nepříjemný, navíc je čím dál více nestálý. Téměř
nekonečných 400 metrů balancování je konečně za námi!
Ocitáme se na Breche de Roland. Soutěsce mezi dvěma svislými
vysokými velmi úzkými skalními stěnami. Tyto skalní masivy jsou přirozenou
hranicí mezi Francií a Španělskem. A Breche de Roland je přirozeným hraničním
průsmykem. Zastavujeme na pokraji euforie, údivu, pokory. Před námi je
zamračená, studená a vlhká Francie. Za námi slunné, teplé a suché Španělsko.
Po chvilce němého zírání vytahuji foťák. Dělám to tentokrát jen z povinnosti.
Vím, že tohle fotit neumím. Mačkám spoušť všude kolem sebe. Chvílemi se
velmi snažím. Marně. Nezachytil jsem ani 1 % z toho, co jsme v tomto magickém,
pověstí o Rollandovi opředeném, místě viděli.
Sestupujeme dolů, do mraků. Ledovec tvořený
sněhem už je pro nás rutinní klasikou. V cestě nám stojí asi dvoumetrová
skalka. Mokrá od tajícího sněhu. Majkl mi dává nevinnou otázku: „Co si
myslíš o tom, že bych prvně sesunul bágl a pak to sešel jakoby po zadku?“.
„Já nevim,“ kuse odpovídám. „Hele Majkle! Tady vede ideální cesta!“ radostně
kvituji prošlapanou objízdnou pěšinku sněhem. „Dó prrrdddeeeleee….!!!!“
To nebyla nadávka, to bylo procítěné lítostivé sdělení z nitra duše. Trocha
fyziky. Pevné těleso, jímž se dá Majklův batoh, který zrovna sesunul, aproximovat,
má až tři osy otáčení. Majkl využívá všechny tři, neřízená střela jménem
batoh se střemhlav řítí do údolí. Odlétají papíry, obaly, bomba Campingaz
je jak raketa. Naštěstí se všechny předměty dříve či později zastavují.
Majkl se vydává s apokalyptickým výrazem směr batoh, mou pomoc hrdinně
odmítá. Ukazuje se, že batoh přežil let a koulení sudů bez ztráty květinky.
Jediné, co nepřežilo, byla igelitka s odpadky. Odtud ty obaly a Campingaz
bomba. Úklid ledovce do původního stavu chvíli trvá… Lijeme do sebe další
roztok glukopur, únava se zkrátka již projevuje.
Na chatě Refuge de la Breche de Roland, zastarale
nazývaná Refuge de Sarradets, dočepováváme vodu a sestupujeme na Port de
Boucharo. Majkl je nadšen, že procházíme mrakem, který jsme si navíc před
chvilkou shora prohlédli. U mne však pochopení nenachází. Zhruba po hodině
se nacházíme na Port de Boucharo, sedlu, kterým jsme procházeli před týdnem.
Vzpomínáme, jaké příjemné počasí nás před týdnem vítalo. Slunko se sklánělo
k obzoru, pofukoval větřík, zkrátka ideální trekovina. Nyní fučí, jelikož
se nacházíme v mracích, kondenzují na nás kapičky vody, je zima.
Dáváme plánovací brífink. Naneštěstí oba mírně prochládáme, díky větru
a chladu se mi opět ozývá Achilles (ustálené označení v naší skupince pro
největší šlachu v lidském těle – pozn. aut.) Je jasné, že musíme co nejvíce
do závětří. Sestupujeme z francouzsko-španělské hranice směrem do španělského
vnitrozemí. Ve chvíli, kdy jsme asi 150 metrů pod sedlem, usuzujeme, že
lepší už to nebude… Hledáme místo pro stan, nacházíme docela slušné v bezprostřední
blízkosti vyschlého kamenitého řečiště.
Stavba stanu naráží na zcela zásadní problém.
Jak položit podlážku na zem? Svádíme hrátky s proklatě silným větrem, Majkl
tvrdí, že fouká zhruba 15 - 20 m.s-1, já bych se nebál vyslovit
hodnotu 25 m.s-1. To už by v Česku vydávala Horská služba zákazy.
Začínáme budovat zcela nezbytnou ohrádku. Aniž bychom to zamýšleli, ukazuje
se, jak šťastnou ruku jsme při výběru lokace nocležny měli – vyschlé koryto
poskytuje kameny všech možných velikostí i tvarů. Majkl vycepovaný armádou
kmitá a buduje. Po chvíli již jsme schopni, byť s vypětím všech sil, stan
postavit. Já se během stavby psychicky hroutím a přemýšlím, zda nás počasí
o stan připraví, Majkl je v sedmém nebi. Pozoruje vichr a nadšeně hlásí:
„To je tzv. bóra… Čerstvý vítr z hor… Nastává zejména u pobřežních hor…
Tamhle nad tím kopcem je masa studeného vzduchu“. „Majkle!!!“, přerušuji
zajímavé vyprávění, „cvakni tam prosím tě to tropiko!“. „A ten studený
vzduch shora proudí dolů, kde je teplý vzduch…“, pokračuje zapálený meteorolog.
„Snad se ty vzduchové masy promíchaj a bude klid…“, konstatuji s jednou
rukou zapichující kolík, druhou rukou držící stan a nohou pošťouchávající
ohrádku. Po zalehnutí se charakter větru mírně mění. Samozřejmě, že přírodní
a Murphyho zákony tytéž jsou, takže co chvilku jsme bičováni silnými vzdušnými
poryvy. Kritické exponované provazy jsem zajistil kameny, díky nim vydržely
všechny nápory. To, že jeden z dílů ALU tyče nárazy větru nepřežil a v
místě napojení na další díl dural prasknul, jsem zjistil naštěstí až zpětně.
Na začátku údolí je pohodlná travička
|
Napadá Vás, k čemu slouží tento předmět ?!?
My tipujeme, že se jedná o zbytek srážkoměru, ale nevíme.
Napadá-li Vás něco, dejte nám pls vědět :-)
|
Během oběda nám dělali společnost kamzíci
|
"Jezero"
|
Pohled z Breche de Roland zpět do Španělska
|
Pohled z Breche de Roland do Francie
|
Majkl loví batoh. POZN: Dost zoomováno! :-)
|
Opět francouzská část Pyrenejí z Breche de Roland, tentokrát
s trochou zoomu
|
V mraku zahalená legendární soutěska Breche de Roland.
Foceno od Refuge de la Breche de Roland
|
7. srpen 2008
Přichází poslední pyrenejský den. Budíme se,
připraveni na nejhorší… Vstáváme. Ukazuje se, že je teplota kolem 10 °C,
tedy relativně zima. Pofukuje ale pouze mírně, to je milé překvapení. Jdeme
zpět na Port de Boucharo, španělsko-francouzskou hranici. Musíme vystoupat
zhruba 150 metrů, ty co jsme včera sešli. Promptně volíme cestu nejmenšího
odporu, tedy asfaltku do Gavarnie. Zprvu potkáváme davy turistů, my v kapucích,
čelenkách a šusťákách vypadáme jako naprostí exoti. Navíc jdeme „proti
proudu“. Asi po 700 metrech přicházíme na zmiňované megaparkoviště. Prohlížíme
vozový park, Renaulty a Citroeny drtivě kralují. A naprostá většina aut
je vyšších než je standard. Nový Passat vypadá vedle 4x4 Kangooa jako zpláclá
dětská hračička.
Jdeme po silnici vedoucí mezi Gavarnií a parkovištěm. Aut moc nepotkáváme,
všichni už jsou nahoře. Silnice zde patří opravdu všem. Platí zde pravidlo
většího, takže stádo ovcí či krav má prostě přednost.
Asfalt nás po několika kilometrech značně
nudí, volíme proto zkratku. Procházíme stádem krav, stádem ovcí, zdoláváme
první ohradník, druhý ohradník – tentokrát elektrický, další stádo krav,
třetí ohradník. Výstižně řečeno: zkratka byla delší, ale zato náročnější.
A to se vyplatí! No nevadí, aspoň si opět prohlížíme „centrum Pyrenejí“
- Gavarnii.
Jsme již totálně hladoví, od rána jsme nejedli.
Asi ve 14 hod konečně dorážíme k místnímu krámku. Kupujeme oblíbený pomerančový
džus, bagety, jogurty, tavený sýr Veselá kráva (tam se to samozřejmě jmenuje
Vache a ne Kráva – pozn. aut.). Majkl bere krámek doslova útokem, kupuje
baterky do čelovky, ubrousky atd.
Plánujeme spát v Luz St. Saveur, stejně jako první den. Hledáme ideální
hitch-hike-platz a vytváříme tabulku. Myslím, že ve Francii je možné stopovat
jedině s tabulkou. A jelikož jsme měli pocit, že úspěch je přímo či dokonce
exponenciálně úměrný čitelnosti nápisu, dávám si opravdu záležet. Super
ostrý nápis, na mne i celkem úhledné písmo. Majkl prudí, že mi to trvá,
po pár neúspěšných připomínkách, aby si vzpomněl na pravidlo o čitelnosti
nápisu, podléhám, končíme přípravy a začínáme stopovat. První auto! To
není špatný výsledek, asi 3 vteřiny stopu. Nasedáme do stříbrného Citroenu,
dieselu. Je zrovna neděle, lidé se vrací z hor, takže jedeme rychlostí
zhruba 50 km/h v koloně. Asi za půl hoďky jsme v Luzu na náměstíčku, opět
jdeme do informací, opět jdeme do našeho milého kempu, opět stavíme stan.
Bohužel tentokrát již nemáme společnost, naši vestfálští kamarádi už jsou
fuč… Pereme jak o život, vracíme se totiž do civilizace…
8. srpen 2008
Úplně poslední pyrenejský den. Vstáváme, jdeme
na autobus. Vezeme se do Lourd. Kde jsme naši pyrenejsou epizodu začali,
tam ji také končíme. Lourdské nádraží, vlak SNCF. Bylo to fajn…
Stále ještě 8.srpen 2008
Česko-francouzská mise v ohrožení
Skandál celosvětového formátu se odehrál na trase Toulouse – Narbonne.
Česká expedice dorazila vlakem Corrail z Lourdes. Na nádraží v Toulouse
hodlala přestoupit na vlak TGV, záměr však nebyl uskutečněn. Náš jihofrancouzský
reportér se ptá přímo mluvčího expedice pro románský revír Petra Nováka:
„Pane Nováku, můžete nám říci, proč jste neopustili Toulouse plánovaným
vlakem?“ „Vlaky TGV mají povinnou rezervaci míst. Místenky jsme z časových
důvodů v Lurdech ani zde v Toulouse nestihli zakoupit. Pokračování mise
je proto v ohrožení!“ „Zvažovali jste alternativní plán?“, ptá se exkluzivně
náš reportér. „Ano. Jet do Marseille, dalšího bodu transferu následujícím
vlakem. Ani tato možnost však není možná, jelikož všechny vlaky jsou dnes
plné. Zvolili jsme proto možnost několikahodinové prohlídky Toulouse a
následně přesun do Narbonne, města zhruba na půli cesty, nedaleko moře.
Po přespání plánujeme pokračovat v cestě do dějiště seriálu Četník ze Saint-Tropez,
při neúspěchu stopu však pobudeme v St. Raffael“ Děkujeme za rozhovor.
|
11.srpen 2008
Dva čeští homeless v Zürichu
Skandál mezinárodního formátu mohla způsobit finišující mise dvou českých
nadšenců. Jako místo pro nocleh předposlední den výletu si vybrali centrum
města Zürich. Naši reportéři, jako jediní, byli u toho.
Dvojice mladíků dorazila do Zürichu velice neobvyklým způsobem.
Noční vlak z Bernu způsobil, že se stali posledními návštěvníky zdejšího
nádraží před nočním uzavřením. Po krátké procházce oba delikventi strávili
noc na nově vybudovaných lavičkách před dominantou města. Po dvouhodinovém
spánku se dvojice přesunula na další lavičky, breitling repliky hodinek kde již pouze hodinovým spánkem
přebivakovala zbytek noci. „Rozumim jen cesky“ notuje si povedená skupinka.
Po probuzení se všichni dva členové expedice odebrali do pekárny,
kde již jako spořádaní lidé zkonzumovali čerstvou houstičku a usrkávají
Espreso. Pouze noviny, pro Švýcary typické, chybí.
|
Závěr aneb Zhodnocení & vysvětlení
Jenom tak sedím u notebooku a píšu. Nevím pro koho. Pro sebe a Majkla?
Pro kamarády? Pro někoho kdo se do Pyrenejí chystá a rád by se něco dozvědět?
Nebo pro někoho jiného…??? Opravdu nevím. Každá skupina chce číst něco
úplně jiného. Snažil jsem se proto při psaní zohlednit všechny tyto cílové
skupiny. Díky tomu i mne samotného 10 wordových stran značně znepokojuje,
to lze klasifikovat jako vyšinutí z požadovaného rozsahu :-D. Jestli jste
dočetli cestopis celý až sem, byl bych moc rád, kdybyste mi napsali...
Rád bych měl zpětnou vazbu a slyšel, co se líbí a co méně… Tak to bylo
to „vysvětlení“.
A zhodnocení? Pyreneje byly opravdu výjimečným výletem. Volba drahého vlaku
se ukázala jako báječná z toho důvodu, že jsme poznávali mentalitu a přístup
obyvatel i zemí v nejrůznějších situacích. Zažili jsme báječných deset
dní ve výjimečných horách, sáhli si na dno i vychutnávali pocity vítězství
a opojení. Čelili bouřce a zimě, pekli se na slunci. Zkusili trochu hladu
i ládování se voňavoučkou čerstvou bagetou. Pohádali se při vaření špaget
i táhli, a hodně pevně, za jeden provaz. Hrabali se v ledovci, koupali
v řece, lezli po skále, jedli na rozpálené louce. Kde jinde prožít takové
protiklady?
Na závěr akce tři dny regenerační pohodičky ve slané vodě. A Švýcarsko?
Jak jsme ho mohli za jednu noc poznat, je to země, která si žádá další
sondáž. Což takhle cyklopuťák část Švýcarska & část Rakouska na kole
v létě nula devět? Kdo se hlásí? ;-)?:-D
Otevřít první
část - Nacházíte se na druhé (tj. poslední) části cestopisu
|